Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13
Veřejné zasedání ZO - program
14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Tříkrálová sbírka 2022

Fulltext

Cihelny

Naše obec nikdy nebyla průmyslově zaměřená. Lidé se zde věnovali zemědělství a drobným službám. Největší podnik, který zde existoval, byla cihelna. A ne pouze jedna, byly zde dokonce tři.

První - panskou - měl kníže František Josef z Auerspergu. Je označena již v Josefínském katastru. Byla to žárová pec, v peci položené cihly nebo jiné výrobky se vypalovaly dřívím (pařezy), po vypálení se nechaly trochu zchladnout a pak se vyvezly. Stávala poblíž dnešního čp. 118. V okolí byla výborná cihlářská hlína, jdete-li do „ Ameriky", vidíte na právo úval, kde se hlína brala. Vyráběli cihly pro svou potřebu a později, když začal velkostatek s melioracemi, i drenážní trubky. Jíl na trubky se přivážel z panského rybníka, tzv. „Bubláku". (Při pozemkové reformě r. 1925 ho přídělem obdržel Fr. Tesař, který jej změnil na pole, leží po pravé straně silnice nad autobusovou zastávkou v Bítovánkách). Po otevření cihelny p. Řeháka dílem díky svému nepružnému hospodaření (neprodávali např. na úvěr), dílem proto, že již pro sebe neměli takovou potřebu, cihelnu zavřeli.

Druhá cihelna byla v místech, kde dnes stojí RD čp. 53. Majitelem byl bývalý panský cihlář Josef Drtina. Hlínu vybíral po pravé straně Hadovky, nynější zahrada u čp. 53 se nalézá na vybraném hliništi, a pokračoval až k dnešní bytovce. Cihelna zanikla zřejmě z nedostatku kapitálu a Drtina i jeho syn Josef se stali opět panskými, později Řehákovými cihláři.

Cihelna

Třetí cihelnu zřídil Václav Řehák, který se do vsi přistěhoval r. 1868. Koupil tu mlýn čp. 34. Jeho otec měl v Podlažicích ruční cihelnu, tudíž řemeslo znal, pozemky s dostatkem hlíny vlastnil. Byla to odvaha, konkurovat panské cihelně, ale vytrval a v roce 1885 byla v provozu již jen tato. Po cihlách byla velká poptávka - nastal rozmach stavitele Schmoranze ve Slatiňanech a v Nasavrkách, stavěla se sklárna v Bradle. Řehák vida, že původní cihelna nestačí, postavil knihovou pec se šesti komorami, produkce byla 400 000 ks ročně. Ani to nestačilo. Různými směnami, odkupem a věnem, jenž získala manželka Marie, roz. Machačová, získal k panskému hliništi ještě dalších 6 korců. Roku 1898 dokončil větší cihelnu, o 14 komorách, s výrobou 1 000 000 ks, ale přesto sotva stačí. Jeho syn Alois se po návratu z vojny oženil s Boženou Tlapákovou z Orle, a r. 1908 jim otec předal mlýn i zavedenou cihelnu. Pro sebe a manželku postavil v místech, kde začínal, vilku čp. 75. Alois začal provádět změny k ulehčení práce. Zřídil vodní nádrže u pecí a vodu do nich vedl samospádem z rybníka. Dříve ji cihláři vozili z řeky v soudcích na trakařích. Cesta byla dlouhá asi 100 m a ještě ke všemu do kopce, takže je musel někdo z rodiny tlačit do zad, aby vyjeli. Výroba byla stále ruční. Dělaly se cihly obyčejné, okenní (falcovky), klínové, komínové, římsové, na klenutí ( patentní), tašky, dlaždice a výrobky pro melioraci. Ze strojního vybavení měli jeden lis na mačkání hlíny a lis na meliorační trubky. V zimě zaměstnávala cihelna 18 dělníků, v létě až 60. Později došlo ke sporům s Fr. Tesařem o cestu. Řehák, aby předešel dalším neshodám, prodal roku 1910 cihelnu Františku Tesařovi a odstěhovali se do Brandýsa nad Orlicí.

Za Tesaře se v cihelně ručně vyráběly i tašky bobrovky a v podkroví cihelny se sušily. Na Žumberku měli také pronajatý lom. Pro rychlejší odvoz si zakoupili 5 t auto Praga a brzy ještě jedno. To mělo kola na plných gumách a pohon zadní nápravy řetězem. Rychlost s nákladem a ještě do kopce nebyla vyšší než rychlost chodce. Prvním řidičem u f. Tesař (a zřejmě i v Bítovanech ) byl Jan Alinče z čp. 25, který se naučil řídit automobil jako voják v 1. sv. válce. Druhým řidičem se stal Jan Boček (rodově návaznost na Bočkovi z čp. 122), který nejdříve dělal závozníka J Alinčovi. V roce 1932 přebral veškerý majetek syn Josef Tesař. Jednalo se o kompletně zařízenou cihelnu, dělnické domky čp. 43 a 66 (bydlelo v nich nejméně 5 rodin), vilku čp. 53 a objekt čp. 61. (V čp. 61 byla kancelář, později byla rozbourána a číslo přeneseno na RD Na kopci). Doba výstavby dělnických domků není známa čp. 66 bylo rozšiřováno r. 1907, dům měl jen hliněné podlahy. Druhý byl přestavován r. 1920. Cihelna ukončila provoz roku 1942. Němci odvezli strojní zařízení i kolejnice, pec a ostatní budovy začaly chátrat. Při prověrce cihelen a zjišťování, zda by mohly ještě k něčemu sloužit, jev zápise z 18.5. 1950 konstatováno: „cihelna byla zřízena pouze pro ruční výrobu. Komín vyzděn z obyčejných cihel, kruhovka je v obstojném stavu, zakryta nově taškami (Steinberuck), strojní zařízení žádné. Pro dopravu hlíny ze vzdálenějšího hliníku je položeno větší množství kolejí úzkokolejné dráhy. Jistá část byla již zapůjčena hospodářskému družstvu v Chrudimi, točny Východočeským cihelnám pro kruhovku v Rosicích. Objektu nelze pro jiný účel využít. Doporučuje se objekt zbořit." V letech 1957-1959 odkoupili od Josefa Tesaře pozemky patřících k cihelně k výstavbě RD Livorovi a Horníkovi. Dělnické domky čp. 43 a 66 koupili manželé Capouškovi a Alinčovi. Garáže zakoupili manželé Koubovi. 7.2.1961 provedli vojáci z pardubické posádky, z pyrotechnického oddílu, zbourání komínu.

Objekt cihlářské pece prodala B. Tesařová manželům Fr. a Věře Štursovým v r. 1961 (dnes je to domek čp. 139 Josefa Cobla).

V letech 1870 - 1880 se „ Na kopci" lámal kámen a tloukl na štěrk. Dovážel se na výstavbu silnic.